Eduard Stehlík v čele Památníku Lidice

Lidice, 25. únor 2020

Eduard StehlíkČSBS Lidice uvítala jmenování vojenského historika Eduarda Stehlíka do funkce ředitele Památníku Lidice. Za klíčové pro uchování nezkreslené historické paměti a smyslu pro elementární spravedlnost považujeme následující dvě vyjádření nového ředitele k reportáži České televize, založené na sporném tvrzení historika, autora knihy Lidice – Zrození symbolu. 

„… není dle mého názoru možné na základě jednoho dokumentu, jenž vznikl s velkým časovým odstupem, za zcela jiné politické situace a byl navíc sepsán člověkem, jenž byl ve věci osobně mimořádně zainteresován, provést to, čeho jsme byli nedávno svědky – „ukřižovat“ lidickou ženu za to, že údajně udala svou židovskou podnájemnici a způsobit tím nezměrné utrpení její dceři, jedné z hrstky přeživších lidických dětí. Pokud už chci zveřejnit informace takovéhoto charakteru, musí být dokonale a bez sebemenších pochybností podložené a ověřené.

Narážíte na tvrzení historika Vojtěcha Kyncla a reportáž České televize, podle níž měla jedna z lidických žen Alžběta Doležalová udat svou židovskou podnájemnici Štěpánku Mikešovou. Tato kauza ostatně vyústila v rezignaci vaší předchůdkyně a v situaci v Památníku Lidce, kterou jste popisoval. Tvrzení Vojtěcha Kyncla podle vás podložené není?

Jsem přesvědčen, že ne a nejsem sám. Je to i názor dalších historiků a archivářů. Již v době vzniku reportáže České televize, která tuto informaci zveřejnila, existovala studie Vojtěcha Šustka, která toto obvinění zpochybňovala, a přesto mu nebyl dán v reportáži prostor. Za jen těžko pochopitelné mi přijde i rozhodnutí odvysílat reportáž s takovýmto obsahem na výročí vyvraždění Lidic. Za naprosto neuvěřitelné pak považuji následné ataky proti obci Lidice za to, že se odvážila proti obsahu této reportáže ozvat. Namísto toho, aby se někdo zamyslel nad tím, zda náhodou Vojtěch Kyncl neudělal chybu, začne se útočit na lidické jako na ty, kdo se brání zveřejnění údajných „nepříjemných pravd.

(…)

V neposlední řadě bych si přál, aby nejpozději do pěti let vznikla kvalitně zpracovaná vědecká publikace o Lidicích, o jejich dějinách i o všem, co se v roce 1942 i v letech pozdějších odehrálo. Nyní jsou již přístupné důležité dokumenty, jak u nás, tak i v zahraničí, a měly by být konečně využity kvalitními historiky. Ty bych chtěl přizvat ke spolupráci.“.

Zdroj: Info.cz, 24. únor 2020

Lidičtí děkují

Lidičtí děkují

Lidice, 21. leden 2020

Děkujeme ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi a dalším ústavním činitelům včetně prezidenta republiky Miloše Zemana, předsedy Vlády České republiky Andreje Babiše, předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radka Vondráčka i zesnulého předsedy Senátu Parlamentu České republiky Jaroslava Kubery, že na základě zodpovědného vyhodnocení závažnosti dlouhodobého vývoje v Památníku Lidice přispěli k nápravě křivd páchaných na obětech lidické tragédie.

Rezignace odstupující ředitelky Památníku Lidice navrací Památníku zřizovaném ministerstvem kultury obsah garantovaný Zřizovací listinou, neboť základním účelem Památníku Lidice byla a je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejich občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.“ Přeživším lidickým dětem pak jejich kroky navrátily důstojnost i víru v demokratické principy našeho státu. Zejména ministru kultury panu Zaorálkovi patří naše poděkování i z hlediska elementární lidskosti, ohleduplnosti a slušnosti: průkaznými argumenty nepodložené jednoznačné nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství vedlo k závažnému zhoršení zdravotního stavu její dcery, přeživšího lidického dítěte, paní Marie Šupíkové.

Stejně jako ministr kultury jsme hluboce přesvědčeni, že bez přeživších a dlouhodobé spolupráce s nimi nemá Památník žádný smysl. Vážíme si proto toho, že Ministerstvo kultury jako zřizovatel Památníku Lidice přeživší chrání, cení si jejich názorů a jejich nelehkých životních osudů. Jsme rádi, že se ministr kultury Lubomír Zaorálek drží historické pravdy, respektuje ji, a důsledně dbá na to, aby nedocházelo k její relativizaci.

Odchod Martiny Lehmannové, které přeživší nedůvěřují, tak otevírá možnost obnovení spolupráce přeživších lidických dětí s Památníkem Lidice. Zároveň však neznamená, že nebudeme nadále požadovat nápravu i u dozorových orgánů médií. V celé situaci, která donutila přeživší obrátit se na nejvyšší ústavní činitele České republiky, byla činnost odstupující ředitelky paní Lehmannové pouze jednou ze složek celého problému. Dále proto budeme usilovat o nápravu a narovnání situace i u těch subjektů, které – snad v dobré víře – šíří o lidických ženách a dětech spekulace vydávaná za fakta. V tomto našem úsilí za hledání a uchování nestranné historické pravdy budeme i nadále činit veškeré potřebné kroky v intencích právního řádu České republiky. To je totiž naší povinností vůči přeživším i zemřelým obětem lidické tragédie.

Jana Bobošíková

Předsedkyně OV ČSBS Lidice

Lidičtí opustili sál na protest proti výrokům historika Kyncla

Praha, 11. leden 2020

Ve čtvrtek 9. ledna 2020 se na Pardubicku konal již 12. ročník akce Silver A. Pietní akt a následné slavnostní setkání přeživších, jejich rodin, pamětníků a ctitelů nezkreslené historické pravdy připomíná hrdinství parašutistů Alfréda Bartoše, Jiřího Potůčka a Josefa Valčíka. Právě oni v roce 1942 obnovili rádiové spojení s Londýnem a neohroženě se podíleli na přípravě likvidace říšského protektora Reinharda Heydricha

Tradici, kterou každoročně vyjadřujeme úctu k činům členů Výsadkové skupiny Silver A, jsme v roce 2008 založili s tehdejším ředitelem Památníku Lidice JUDr. Miloušem Červenclem. Pietní akce se pravidelně zúčastňuje delegace lidických občanů tvořená i starostkou obce Lidice paní Veronikou Kellerovou a místopředsedou naší organizace ČSBS Lidice, přeživším lidickým dítětem, Pavlem Horešovským. Já sama jsem ji od počátku podporovala nejprve jako europoslankyně, později jsem se akce jako partner účastnila jak v roli občanské, tak také v roli předsedkyně OV ČSBS.

Letos jsem na pardubický Zámeček osobně přijet nemohla. Ale právě letošní ročník provázela událost, která ve dvanáctileté historii nemá obdoby: lidická delegace spontánně opustila sál při přednášce historika Vojtěcha Kyncla. Stalo se tak na protest nejen proti jeho nehorázným výrokům na adresu lidických žen (včetně nekompromisně opakovaného jednoznačného obvinění maminky paní Marie Šupíkové, přeživšího lidického dítěte, z udavačství), ale také na protest proti situaci, kdy kompetentní orgány otálejí s řešením situace, kdy přeživší lidické děti přerušily aktivní spolupráci s Památníkem Lidice. Ministerstvo kultury jako zřizovatel Památníku Lidice je již několik měsíců plně informováno o výhradách lidických dětí. Ministr kultury Lubomír Zaorálek jim slovně vyjádřil podporu. Avšak k nápravě křivd nedošlo ani ze strany historika Kyncla, který svými jednostrannými a dehonestujícími tvrzeními památku lidických obětí poškozuje, ani ze strany médií, která jeho tvrzení nekriticky přejala, a dokonce ani ze strany Památníku Lidice, který v celé bolestné záležitosti nedokáže stát plnou vahou za obětmi nacistického násilí.

Říci, že je mi to líto, je málo. Nevím, co ještě budou muset lidičtí udělat, aby dosáhli omluvy za nehoráznosti, které očerňují životy jejich a jejich rodin. Nevím, co budou muset udělat, aby představitelé českého státu skutečně zjednali nápravu. Mají snad lidické děti, z nichž nejmladšímu je 77 let, psát další dopisy nejvyšším ústavním činitelům? Mají navzdory bolesti, které jim nové a nové výpovědi o hrůzách lidické tragédie působí, poskytovat další a další rozhovory sdělovacím prostředkům?

Prozatím jediným výsledkem snahy o zachování pravdy o Lidicích – pravdy neposkvrňované senzacechtivými vyjádřeními – bylo několik bonboniér a kytic, které přeživším lidickým dětem dovezl před dvěma měsíci ministr kultury Lubomír Zaorálek.  Bonboniéry, kytice a vlídné slovo však podstatu problému neřeší. Plané chlácholení nenarovná pokřivování historických faktů. Bylo by tragickým završením lidického utrpení, kdyby se pro pštrosí politiku našich představitelů dočkali poškození lidičtí občané omluvy až jednou, při posledním rozloučení. Přiznat chybu, uznat selhání a odčinit učiněnou křivdu mnohdy vyžaduje jistou osobní oběť. Tváří v tvář oběti lidických rodin je však obhajoba nezkreslované pravdy tím nejmenším, co můžeme – a musíme – udělat.

Jana Bobošíková, předsedkyně OV ČSBS Lidice

Silver A v paměti tří generací

Pardubice, Sezemice, 9. leden 2020

a51a84d6-f286-4fe8-8efa-f4263ddfbd3bPamátník Lidice a památník Ležáky pořádá ve čtvrtek 9. ledna už 12. slavnostní setkání věnované výsadku Silver A, pardubickému odboji a tragédii v Ležákách prostřednictvím setkání pamětníků a jejich potomků.

Na samém konci roku 2019 uběhlo již 77 let od seskoků československých paravýsadků Silver A, Silver B a Anthropoid. Operačním prostorem skupiny Silver A byly východní Čechy, kde také npor. Alfréd Bartoš, rtm. Josef Valčík a čet. Jiří Potůček seskočili a neobyčejně úspěšně působili až do června roku 1942. Svůj úkol vysílat zprávy z protektorátu do Londýna plnili od poloviny ledna 1942, kdy se Jiřímu Potůčkovi poprvé podařilo navázat spojení. Během svého působení v Pardubicích a na Pardubicku získali úctyhodnou podporu místních obyvatel a odbojářů, mezi nimiž vyniká odbojová skupina Čenda, která je dovedla až do Ležáků a do místního mlýna a kamenolomu Hluboká, odkud opakovaně vysílali své depeše pro československou vládu v Londýně.

Do východočeského odboje a podpory operace Silver A se zapojilo velké množství lidí, kteří vědomě podstupovali riziko krutých trestů a neohroženě vedli a podporovali boj proti nacismu. Desítky lidí se staly součástí spletité sítě odboje a řada z nich položila své životy. Mnozí z nich přežili a dočkali se vítězného konce druhé světové války. Ale i popravení a zavraždění zanechali své stopy, ideály, své blízké, příbuzné, děti, a především odvahu bojovat za svobodné Československo a svobodnou společnost, ve které ostatní mohli pokračovat. Hlavním posláním setkání Silver A v paměti tří generací je předávání vzpomínek mezi generacemi na dobu, která už dávno uplynula, a na lidi, kteří již dávno nežijí, ale nesmí být zapomenuti.

Akce Silver A v paměti tří generací začne ve 14.00 pietní vzpomínkou na popravišti pardubického Zámečku. Od 15.30 bude probíhat hlavní program v sále u restaurace Sezemický dům (Husova 790, 533 04 Sezemice).  Převzato z tiskového servisu Památníku Lidice.

Za paní Miloslavou Kalibovou

Lidice, 30. prosinec 2019

Marie-KalibovaS upřímnou lítostí a bolestí jsme přijali zprávu o skonu paní Miloslavy Kalibové, někdejší dlouholeté členky ČSBS a předsedkyně lidické základní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu. Paní Kalibová měla vzácný dar zprostředkovávat bolestné zkušenosti lidických žen a účastnic pochodu smrti s německými nacistickými zvěrstvy dalším generacím a uchovávat tak část paměti naší země. I za to jí patří naše vděčnost. Čest její památce!

https://www.pametnaroda.cz/cs/kalibova-miloslava-1922?fbclid=IwAR0ubvau9Qcb6ub-QdvUbjS6yo7FjpR-V-yEfzRTftcj4ODlth66zIy6A-w

Přeživší besedovali s žáky ZŠ Na Šutce v Praze

Praha, 18. listopad 2019
IMG_20191118_101316V pondělí 18. listopadu zavítaly přeživší lidické děti  Marie Šupíková a Pavel Horešovský spolu se starostkou Lidic Veronikou Kellerovou do základní školy Na Šutce v Praze 8.  Marie Šupíková a Pavel Horešovský vyprávěli přítomným žákům i učitelům svůj osobní příběh i osud jejich obce, kterou 10. června 1942 vypálili němečtí nacisté. Školu inspiroval k pozvání přeživších mimo jiné i rozhovor, který poskytla sestra Šupíková internetové televizi xtv.cz.
IMG_20191118_101247 IMG_20191118_101257

Výroční schůze ČSBS Lidice

Lidice, 20. ledna 2019

77401985_426132148082814_1155985645944963072_nČlenové ČSBS Lidice se sešli na výroční členské schůzi. Projednali zprávy o hodpodaření, stavu členské základny, sociálním programu i činnost ÚV ČSBS. Ze zprávy o činnosti ČSBS Lidice vyplynulo, že většina akcí se pořádá v těsné spolupráci s Obecním úřadem Lidice a do poloviny roku i s Památníkem Lidice. V červnu začala v souvislosti s reportáží v pořadu Reportéři ČR V předvečer tragédie a nevyjasněnou situací ohledně použití azbuky na pietní vzpomínce spolupráce váznout. Členové ČSBS Lidice se zúčastnili a spoluorganizovali řadu pietních akcí: Silver A, vzpomínkové akce k osvobození Československa, piety v kladenském gymnáziu, Lidicích, Ležákách, Krči, Ruzyni. Navštívili jsme i pietní akt k výročí boje studentů proti nacistické okupaci u Hlávkovy koleje a připomínky 17. listopadu jako Dne boje za svobodu a demokracii i Mezinárodního dne studentstva. OV ČSBS vyzval svým usnesením ze dne 21. 2. 2019 vedení předsednictvo ÚV ČSBS k rezignaci a navrhl personální změny  – neúspěšně. Na pietní vzpomínce namísto předsedy ÚV ČSBS Vodičky vystoupila sestra Marie Šupíková, tato změna byla projednána v rámci přípravného výboru piety.  V červenci proběhla schůze OO ČSBS, svolaná na základě reportáže v pořadu Reportéři ČR „V předvečer tragédie“, a nevyjasněné situace ohledně použití azbuky na pietní vzpomínce. Předsedkyně Jana Bobošíková  ve spolupráci s Veronikou Kellerovou starostkou zaslaly z pověření OO ČSBS Lidice a přeživších stížnost na reportáž ČT RRTV a obdržel zamítavou odpověď. Předsedkyně Jana Bobošíková  ve spolupráci se starostkou Veronikou Kellerovou požádaly z pověření OO ČSBS vedení Památníku Lidice o vyjádření k používání azbuky na pietní vzpomínce a obdržely nesrozumitelnou odpověď. Přeživší  lidické děti přerušily spolupráci s Památníkem Lidice a zaslaly otevřený dopis nejvyšším ústavním činitelům a ministrovi kultury ČR.

Před 80 lety němečtí nacisté zavřeli české vysoké školy

Praha, 17. listopad 2019

IMG_2165Přes dvě stovky účastníků si na slavnostním shromáždění u Hlávkovy koleje připomněly tragické události z listopadu 1939, kdy němečtí okupanti při protinacistické demonstraci smrtelně zranili studenta Jana Opletala. Uzavření vysokých škol nacistickými okupanty 17. listopadu 1939 a umučeného a popravené studenty si dnes připomněli zástupci akademické obce, dnešních studentů, armády i politici. Za ČSBS Lidice se akce zúčastnila předsedkyně OV ČSBS Jana Bobošíková. Předseda správní rady Hlávkovy nadace Václav Pavlíček, který se akce ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit, ve svém zaslaném projevu připomněl, že mezi popravenými studenty byli lidé rozdílné politické orientace. Také ocenil skutečnost, že se letos do kalendáře po několikaletém úsilí vrátil Mezinárodní den studentstva a Hlávkova kolej byla zařazena mezi státní kulturní památky.

Lidické děti obdržely finanční dar

Lidice, 12. listopad 2019

DSC_0014V úterý 12. listopadu obdržely na Obecním úřadě v Lidicích Lidické děti finanční dar od Krajského úřadu Středočeského kraje. Slavnostní předání zorganizoval místopředseda OV ČSBS Lidice Pavel Horešovský, který následně zaslala hejtmance Středočeského kraje Jaroslavě Pokorné Jermanové děkovný dopis, jehož text přinášíme níže.

Vážená paní hejtmanko,

dovolte, abych Vám a zastupitelům poděkoval za Lidické děti za peněžní dar, který je věnován na léky, zdravotnické pomůcky a zmírnění útrap ve stáří.

Předání se uskutečnilo dne 12.11.2019 v prostorách na Obecním úřadu v Lidicích za přítomnosti radního pro oblast bezpečnosti a zdravotnictví JUDr. Roberta Bezděka, který finanční dar osobně předal.

Tohoto setkání se zúčastnilo osm dětí z deseti. Nejstarší dítě Marie Šupíková 87 let a nejmladší Jana Hanzlíková 77. Dvě děti se nemohly zúčastnit, jedno pro nemoc a druhé bylo v zahraničí. Těmto dvěma bude dar poslán na účet, jak bylo domluveno.

S pozdravem

Za Lidické děti

Pavel Horešovský

Ministr kultury Zaorálek slíbil pomoc přeživším

Lidice, 5. listopad 2019

IMG_0647Ministr kultury Lubomír Zaorálek se dnes v Lidicích na obecním úřadě setkal s přeživšími lidickými dětmi. Rychle tak zareagoval na jejich otevřený dopis, ve kterém oznámily, že přerušují spolupráci s Památníkem Lidice. Ministr Zaorálek se seznámil s konkrétními důvody, proč přeživší spolupráci přerušili a přislíbil pomoc v jejich nelehké situaci. Za fotografie děkujeme panu Janu Chmelíčkovi ze sekretariátu ministra kultury ČR.

Přeživší lidické děti přerušily spolupráci s Památníkem Lidice

Lidice, 1. listopad 2019
Přeživší lidické děti přerušily spolupráci s Památníkem Lidice. Své rozhodnutí oznámily otevřeným dopisem v polovině října nejprve nejvyšším ústavním činitelům – prezidentovi ČR,  předsedům obou komor Parlamentu ČR, premiérovi a ministru kultury.  Následně byl dopis poskytnut médiím. Přeživší lidické děti v dopise mj. uvádějí: „S hlubokou lítostí a s pocity nespravedlnosti a palčivé křivdy přerušujeme spolupráci s Památníkem Lidice, který má z pověření českého státu chránit vzpomínku na vyhlazení naší obce a na utrpení lidických občanů. Zároveň se připojujeme k rozhodnutí paní Jarmily Doležalové, poslední přeživší z Ležáků, která spolupráci s Památníkem Lidice přerušila již před delší dobou. K tomuto bolestnému rozhodnutí nás vede zkušenost s ředitelkou M. Lehmannovou, které je naše konkrétní utrpení a utrpení našich rodin naprosto lhostejné, a která nezná, nectí a překrucuje fakta o lidické tragédii. Za těchto okolností je další spolupráce s Památníkem v rozporu s osobním svědomím každého z nás. Po utrpení, které jsme prožili, a o kterém přes nezměrnou bolest celý život vyprávíme na besedách s mladšími generacemi, jsme se s nástupem nové ředitelky, dosazené bývalým ministrem Hermanem, stali jen trpěným, bezvýznamným a znevažovaným doplňkem činnosti Památníku navenek.“.
O důvodech, které přeživší vedou k přerušení spolupráce s Památníkem, hovořila v médiích velmi otevřeně sestra Marie Šupíková. Její vyjádření přinesl Deník v článku Přeživší z Lidic Marie Šupíková: Hrozně mi ublížili. S besedami končím a internetová televize xtv.cz v rozhovoru Reportéři ČR drsně lhali o mé zabité mamince, je to neúcta k zavražděným.

Lidičtí si připomněli vznik Československa

DSC_0040Lidice, 28. říjen 2019

Vedení obce Lidice spolu s ČSBS a skauty jako každoročně společně uctili krátkou vzpomínkou vznik Československa, od kterého letos uplynulo 101 let. Místostarosta obce Lidice Tomáš Skála ocenil, že se občané a zástupci společenských organizací společně setkávají u příležitosti historických výročí, kterými jsou vznik naší země, oslavy konce II.světové války nebo Pietní vzpomínka u příležitosti smutného výročí vypálení Lidic  Jak prohlásil, je důležité historickou pravdu uchovávat a předávat dalším generacím. Obzvlášť v dnešní době, téměř 30.let od Sametové revoluce, kdy si komunistický poslanec Grospič dovolí v médiích prohlásit, že v srpnu 1968 se nejednalo o invazi, a že všechny oběti byly z dopravních nehod. „Jedná se o překrucování historie a pokud ji nebudeme předávat dalším generacím, může se postupem času stát, že se z Německa dozvíme, že Lidice shořely nešťastnou náhodou,“ uvedl místostarosta. Připomínat příčiny a následky milníků minulosti je nezbytnou součástí snahy o vytváření svobodné a demokratické společnosti,  zaznělo na setkání.

DSC_0032DSC_0037

Zádušní mše v katedrále sv. Víta připomněla oběti heydrichiády

72967586_2985770318117174_5279677583280046080_nPraha, 19. říjen 2019

Zástupci církví, armády, válečných veteránů, sokolů a dalších organizací se v katedrále svatého Víta poklonili památce tří stovek příbuzných a spolupracovníků parašutistů, kteří se v květnu 1942 podíleli na provedení atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Podobně jako v předchozích letech za ně v chrámu arcibiskup Dominik Duka sloužil zádušní mši. Zdůraznil hrdinství popravených a konstatoval, že se na ně zapomíná. Na pozvání jednoho z pořadatelů mše historika Mgr. Vojtěcha Šustka se mše zúčastnila předsedkyně ČSBS Lidice Jana Bobošíková.

„Chtěl bych poděkovat za to, že můžeme tímto způsobem vzpomenout těch, na které se zapomínalo, a přiznejme si, že zapomíná. A mnozí se domnívají, že je to opravdu dobře,“ uvedl Duka. Účastníci dnešní mše zaplnili lavice přední části katedrály, její zbytek byl poloprázdný.

Duka zdůraznil, že atentát na Heydricha nebyl teroristický čin, ale byl to především důkaz lásky k domovu, k vlasti a k vlastnímu národu. Dodal, že by si přál, aby v katedrále vznikla pamětní tabule připomínající tyto hrdiny, podobně jako již tam jsou památníky prvního, druhého a třetího odboje nebo 17. listopadu 1989.

Zádušní mše za československé vlastence zavražděné nacisty se koná každoročně od roku 2011. Tradice, při které se čtou jména 294 Čechoslováků popravených v koncentračním táboře v rakouském Mauthausenu, navázala na rekviem za padlé parašutisty, které měli sloužit počínaje červnem 1945 každoročně válečný parašutista a kněz. Vznikající tradice trvala jen do roku 1947. Přerušil ji únor 1948 a komunistický režim.

Jako odvetu za atentát, při němž byl Heydrich smrtelně zraněn, zavraždili nacisté několik tisíc lidí a srovnali se zemí vesnice Lidice a Ležáky. Největší poprava podporovatelů a příbuzných parašutistů, kteří atentát provedli, se konala v Mauthausenu 24. října 1942. Zemřelo při ní 135 žen a 127 mužů. Další popravy následovaly 25. ledna 1943 a 3. února 1944.

Homilie (kázání) J. E. Dominika kard. Duky
při mši svaté za oběti heydrichiády

Vážení přátelé, sestry a bratři,

chtěl bych poděkovat za to, že můžeme tímto způsobem vzpomenout těch, na které se zapomínalo a, přiznejme si, zapomíná, a mnozí se domnívají, že je to opravdu dobře.

Naše bohoslužba začala otevřením Knihy knih, Bible, a může se nám zdát: co vlastně Bible může říci k událostem před sedmasedmdesáti lety? Či co může říct nám, lidem jedenadvacátého století? Neboť Makabejští povstali proti okupaci, znásilňování a vlastně vykrádání jejich celoživotní tradice, kterou byla a je mojžíšská víra ve Stvořitele, který dává smysl lidskému životu, který dává smysl životu v rodině, rodu
a národu, v celé společnosti. A že každý člověk se rodí. A jsou to pro něho ne docela snadné chvíle, protože první statečnost jsme museli právě prokázat, když jsme se prvně mohli nadechnout. Byli jsme na to sami. I oni, když šli na popravu, šel každý z nich sám za sebe. A možná, že v jeho nitru se ozývala ta slova, která jsme slyšeli z Markova Evangelia: „Eloi, Eloi, lema, sabachthani?“ Jsem sám, jsem opuštěn.

Mohli si klást mnoho otázek, jako si je klademe my. Nemůžeme si idealizovat život v zemi dnes, ale také si ho nebudeme idealizovat v době Protektorátu, ani ne v době první republiky. Vždycky bylo zapotřebí vědět, kde je moje místo, také ale vědět, že tím hlavním motorem mého života, který brali Makabejským okupanti – Tóru, Zákon ­– to je životní norma, to je životní inspirace:

Miluj Boha nade všechno, z celé duše, z celého srdce, a pak, kněží dodali, a bližního svého jako sebe samého.

Ten, který na Kříži vyslovil ona slova, ten při Jeho poslední velikonoční večeři řekl: stačí jenom jeden Zákon: mějte se rádi tak, jako jsem měl rád já vás. A na otázku co je láska, odpověděl – a tomu právě těch 294 obětí rozumělo – nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává život za své přátele, za svoji rodinu, za své sousedy, za své spoluobčany.

Měsíc kislev je devátý měsíc v biblickém roce. Je zde určitá blízkost k onomu říjnu. Rovněž tak je zapotřebí si uvědomit, že pravě v této situaci, kdy povstávají (v čele vlastně je starý kněz Matatiáš a jeho rodina) v Chrámu postavili modlu. Jakou modlu? Modlu, která měla symbolizovat, že existence tohoto národa, izraelského národa, je zpečetěna. Dál nebude! Nebudete-li mít Tóru, Zákon, nebudete-li mít svůj Chrám, nebudete národ! Nebudete mít nic.

Ty, kterých vzpomínáme, si uvědomili, že stojí proti modle. Modle ideologie, která postavila do čela stát jako božstvo, které může cokoliv, proti komukoliv. Víme, že právě tyto ideologie, které takto staví stát jako božství, jsou těmi největšími nepřáteli všech hodnot, na kterých stojí lidský život. To neznamená, že musíme být anarchisti. Stát nemůže být
a nesmí být organizovaným násilím. Stát je ten, který musí respektovat každého, jeho důstojnost, jeho svobodu, a musí zasahovat jenom tam, kde je tato svoboda ohrožována, kde je lidská důstojnost ponižována. Proto může přerozdělovávat daně, ale nemůže si z daní udělat jediný příjem své existence, aby stále narůstal a bobtnal tak, jako ta modla v jeruzalémském Chrámě. To byl zápas těch, kteří jasně řekli: „Musíme vstát a musíme pozvednut zbraň!“

Když přicházíte do katedrály, tak v první postranní kapli odpočívá reemigrant kardinál Beran. V té druhé je památník padlých letců R.A.F.
A víme, že právě členové Royal Air Force obou národů, českého
i slovenského, Češi, Moravané i Slováci, společně se postavili s lidmi, kteří nenosili uniformy, ani neměli vojenský výcvik. Mnozí nedokončili ani základní školu, aby se této velké bitvy zúčastnili. Proto také jim patří vzpomínka. A protože letos je to devět mší po sobě, příští rok to desáté výročí přijde v roce pětasedmdesátého výročí ukončení druhé světové války. A proto musíme udělat něco pro to, aby těchto 294 svící bylo zde přítomno jako pamětní tabule tak, jako zde mají svojí připomínku účastníci prvního odboje, druhého odboje, třetího odboje, tak, jako zde má svoji připomínku 17. listopad v této katedrále, protože ona se stala kamennou historií a přitom není z kamene. Ona má srdce. Ona opravdu vždycky tato katedrála milovala ty, kteří milovali svoji zem, svůj národ, kteří chápali, že láska k člověku, k druhému, starost o druhého, pomoc druhému, je ten nejvyšší zákon, který dělá z člověka korunu tvorstva.

A tak díky, že můžeme tímto způsobem si připomenout a poděkovat Bohu, poděkovat těm 294, ale to znamená také poděkovat všem dalším, protože byly to tisíce. Nechceme zapomenout a nemůžeme zapomenout ani na toho nejneznámnějšího a nejposlednějšího, který dokázal pomoci, a tak dokázal také i svoji lásku k zemi, k domovu, ale především tím také, jak Ježíš říká, dokázal lásku k Němu a k Bohu, neboť cokoli jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili.

Mně, Božímu Synu z Nazaretu.

Amen.

Katedrála Svatého Víta, Václava a Vojtěcha

  1. října 2019

Duše bolí a srdce pláče, aneb Když dva dělají totéž…

Duše bolí a srdce pláče, aneb Když dva dělají totéž…

Lidice, 8. srpen 2019

Vážené sestry a bratři, sympatizanti, přátelé!

Proč tento článek vlastně píši?

Foto ke článku Anny KovačíkovéPatřím do poválečné generace. Moje maminka byla jedinou z rodiny, kdo přežil lidickou tragédii. Z pětičlenné rodiny se vrátila z koncentračního tábora sama. Tragický a krutý osud postihl její sestru, švagra a dvě jejich děti (devítiletého chlapce patnáctiletou dceru). Bydlím v Lidicích a k tomuto místu mám siný citový vztah.

Jako občanovi, který žije v naší krásné obci (má sice smutnou historii, ale o to více si její občané užívají poválečného mírového života) se mi jeví, že něco není v pořádku.  Spoluobčané o tom mluví – to znamená, že je to zajímá a nejsou k tomuto dění  lhostejní.
A to je dobře!

Podstatou celé této záležitosti je Památník Lidice, a to zejména z pohledu dnešního fungování, a především pak jeho budoucího poslání při naplňování hlavní jeho funkce, tedy odkazu pro příští generace.

O co jde, aneb kde je problém?

Před více než dvěma lety došlo ke změně ve vedení Památníku Lidice, když tehdejší ředitel JUDr. Milouš Červencl odešel na „zasloužený důchodový odpočinek“.

Domnívám se, že pan Červencl byl velmi pracovitým a schopným manažerem se smyslem pro týmovou práci. V krátké době po svém nástupu do funkce se obklopil velice schopnými spolupracovníky, kteří se postupně stali profesionály na svém místě.  V Památníku Lidice odvedl ohromný kus práce a celkově pozvedl úroveň, poslání i význam této mezinárodně uznávané instituce.

Panem Červenclem nastavená pomyslná laťka nároků na práci všech zaměstnanců Památníku byla zřejmá na každém kroku. Vedle hlavního poslání, kterým je péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce, utrpení a osudy jejích občanů, Památník organizoval řadu dalších doprovodných akcí. Byl v dobrém smyslu slova člověkem na svém místě.

Mám za to, že lze toto období hodnotit jako velmi úspěšné, kdy i spolupráce Památníku s obcí Lidice byla ku prospěchu jména „Lidice“.

Za veškeré úsilí a vynaloženou práci mu náleží velké uznání a dík!

Nebudu zastírat, že jmenováním Mgr. Martiny Lehmannové  do funkce ředitelky Památníku Lidice se očekávání velké části spoluobčanů, sympatizantů i moje nenaplnila.

Snad nejlépe to lze vyjádřit slovy z jedné písně „Duše bolí, srdce pláče“ – duše bolí a srdce pláče nad tím, jak upadá dílo všech těch, kdo se po generace snažili vybudovat instituci, která bude vždy objektivně, zcela pravdivě a apoliticky (jak bylo zdůrazňováno zejména po listopadu 1989) dbát o pravdivý výklad událostí tragického osudu obce Lidice v roce 1942.

Abych byla konkrétní:

V kompetenci ředitelky Památníku zcela jistě je volba nejbližších spolupracovníků. Dalo by se předpokládat, že se taková výměna následně promítne do zlepšení celkové úrovně Památníku.  To se rozhodně nestalo!

Při personálním zemětřesení v této instituci jak se říká „nezůstal kámen na kameni“!

Za zmínku stojí, že značná část pracovníků, kteří pracovali na odborných pozicích (vedoucí MDVV, kurátorka a další) sami rozvázali pracovní poměr krátce po nástupu paní ředitelky Lehmannové. Můžeme spekulovat proč. Jaké asi měli důvody? Hovořil s nimi někdo na toto téma?

Otázkou také je, zda všichni noví zaměstnanci jsou kompetentní zastávat dané pozice.

Proč pokládám tuto otázku?

Protože v případě obce Lidice a Památníku Lidice jde o garanci výkladu historické pravdy zejména pro budoucí generace.

Snad právě proto v Lidicích bylo nepsanou „tradicí “, že od momentu vybudování a zahájení činnosti (zpočátku muzea, později památníku) vždy zde pracovali nejprve lidické ženy vrátivší se z koncentračních táborů, nebo přeživší nalezené děti.  Postupně, jak šel život a tito spoluobčané odcházeli, se tohoto poslání ujaly jejich děti či někdo blízký z rodiny. V poslední době to byla již generace vnuček a vnuků, které toto historické žezlo převzaly (podotýkám, že zde byli vždy zaměstnáni taktéž lidé tzv. přespolní).

Všichni tito výše uvedení spoluobčané, byli vždy stoprocentními garanty pravdivého výkladu tragických událostí, které se staly ve Starých Lidicích. Dnes takováto záruka neexistuje!

Kdo a jak kontroluje odbornou připravenost nově příchozích zaměstnanců? Kdo je garantem toho, že např. při provádění zahraničních návštěvníků po pietním území na případné dotazy tito průvodci odpovídají věcně a pravdivě? Mám za to, že taková zpětná vazba ze strany vedení Památníku neexistuje a mnohdy ani být nemůže, protože většina pracovníků ze současného vedení, včetně samotné paní ředitelky, pracuje v instituci příliš krátkou dobu.

Uvedené riziko (výklad historických faktů) v minulosti nepřipadalo v úvahu!

Pro dokreslení: když se na ministerstvu kultury výběrové řízení na obsazení funkce ředitele Památníku Lidice a obec Lidice předložila jako variantu pro výběrové řízení svou kandidátku, která kvalifikační předpoklady pro výkon funkce splňovala, rozhodl ministr Daniel Hermann (s právem veta) tak jak, rozhodl!

A právě tento okamžik chápu jako moment, který svým přesahem může uvedený problém posouvat do jiné roviny než je pouze personální otázka.

Mám za to, že se může jednat o vědomý a účelově řízený proces. Je všeobecně známo, že Daniel Herman je velký přítel, sympatizant a obhájce sudetoněmeckého landsmanšaftu. Má k tomu zřejmě důvody.

A Lidice, jsou právě tím citlivým a choulostivím místem, kde by se mohl prostřednictvím vedení Památníku měnit pohled na historická fakta například v duchu výroků „usmíření, odpouštění není slabost“ či často frekventovaný „blábol“ typu „neohlížejme se do minulosti, dívejme se do budoucnosti“.

Žijeme ve zvláštní době, kdy se často „historie ohýbá“ dle požadavku mocenských elit, či zájmových skupin, které z různých důvodů mají zájem účelově měnit historii.

A ve sjednocující se Evropě, kde Německo je dominantním hráčem určujícím, kterým směrem se Evropa bude ubírat, není přece žádoucí, aby nějaký ostrůvek „jménem Lidice“ kdesi v malé České republice připomínal a ukazoval světu nedávnou tragickou svoji historii, za kterou stáli Němci.

Mám velké obavy, aby se Lidice nestaly místem, kde se jednou budou historická fakta měnit, překrucovat či vykládat nepravdivě (víme, jak se některé kruhy a osobnosti nejen v ČR snaží veřejnosti vnutit pohled, že rozhodující podíl na výsledcích  II. světové války neměl tehdejší Sovětský svaz, ale západní mocnosti v čele s USA).

Existuje jedno slovanské moudro „Můžeme se přátelit, ale nesmíme přitom zapomínat“. A za tímto výrokem bychom si měli nejen jako občané Lidic, ale i jako občané České republiky, stát!

Ostatně to, že něco v Památníku Lidice není v pořádku, potvrzuje i minimální účast občanů na letošní pietní vzpomínce k 77. výročí Lidické tragédie. I to je jasný a věcný argument. Odpovědnost za žalostnou účast leží na bedrech paní ředitelky Lehmannové.

Anna Kovačíková roz. Nováková,
členka OV ČSBS Lidice

Lidice,  8. 8. 2019

Stížnost na Českou televizi

Stížnost na Českou televizi

LogoCTPředsedkyně OV ČSBS Lidice Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová odeslaly dne 7. 8. 2019 k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Stížnost na porušení vyváženosti a objektivity vysílání ČT ze dne 10. 6. 2019 a žádost o zjednání nápravy.

Česká televize v den 77. výročí vyhlazení obce Lidice německými nacisty odvysílala v rámci pořadu Reportéři ČT reportáž V předvečer tragédie. Tato reportáž obviňuje zesnulou lidickou občanku Alžbětu Doležalovou z údajného udavačství a lidické občany ze „záměrného zapomnění“ na tento – neprokázaný – čin.

Stížnost poukazuje na porušení zásady vyváženosti a objektivity celodenního vysílání České televize. Domnělé udavačství paní Doležalové bylo opakovaně zpochybněno řadou historiků včetněarchiváře Archivu hl. města Prahy Vojtěcha Šustka, badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary či vedoucího Oddělení využívání a evidence Národního archivního dědictví Státního oblastního archivu v Praze Mgr. Martina Sováka. Historik Vojtěch Kyncl, který v reportáži svůj výklad historie představil, navíc archivní zápis o zatknutí Štěpánky Mikešové prokazatelně neobjevil jako první: tento zápis byl znám nejpozději od roku 2002 např. historiku plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi či Jaroslavu Čvančarovi. Zápis v památníku četnické stanice Buštěhrad dále není právně relevantní a je historiky považován za zpochybněný a nevěrohodný.

České televizi byly tyto údaje a tyto pochybnosti známy, přesto je autoři v rámci pořadu neuvedli a přispěli tak v den výročí tragédie k relativizaci německého nacistického zločinu. Stížnost proto vyzývá Českou televizi buď ke korigování uvedených tvrzení a následně omluvě, nebo k jednoznačnému a nezvratnému prokázání viny lidické ženy paní Doležalové na základě několika věrohodných a právně relevantních zdrojů v souladu se zásadami archívního bádání.

K situaci v lidické organizaci ČSBS

Foto-PNovinová reakce bratra Pavla Horešovského na veřejné nepravdivé tvrzení místopředsedy ČSBS Emila Šneberga, že se Jana Bobošíková snaží ovládnout ústřední orgány svazu.

HaloNoviny, 22. 7. 2019

Lidická oblastní organizace je specifickou oblastní organizací ČSBS v tom, že jejími zakládajícími členy byli lidické ženy a děti, které přežily německé nacistické běsnění, a jejich rodinní příslušníci. Vše probíhalo v symbióze do doby, než došlo v této pobočce ke sporům mezi předsedou ČSBS Lidice a Občanským sdružením Lidice, které byly vyřešeny novými volbami vedení organizace. Volby proběhly naprosto regulérně, a to dokonce za přítomnosti předsedy ÚV ČSBS. Předsedkyní byla drtivou většinou zvolena sestra Jana Bobošíková, která má trvalé bydliště v Praze. Přitom Stanovy ČSBS neurčují, že trvalé bydliště hraje roli při přijímání do místní organizace.

Předsedkyně Jana Bobošíková, zvolená do čela ČSBS Lidice v roce 2015, je členkou lidické organizace od roku 2008. Tehdy ji, ještě jako poslankyni Evropského parlamentu, pozvaly do ČSBS Lidice právě lidické ženy a děti, spolu s předsedkyní ÚV ČSBS sestrou Andělou Dvořákovou. Jana Bobošíková vždy zásadově vystupovala proti územním a majetkovým požadavkům sudetoněmeckého landsmanšaftu a proti pokusům prolamovat dekrety prezidenta Edvarda Beneše. Své povinnosti ke svazu řádně plnila, tak proč by nemohla být zvolena předsedkyní? Mimo jiné, každý rok přispívá finančně na akci Silver A v Pardubicích. Také podporovala plesy, které pořádal ÚV ČSBS. V roce 2005 jako jediná z poslanců Evropského parlamentu uspořádala setkání v Praze v Obecním domě u příležitosti 60. výročí ukončení druhé světové války. Zajímalo by mě, kolik členů, co ji dnes odsuzují, že dělá předsedkyni lidické organizace, se toho setkání zúčastnilo? Kolik lidí udělalo pro uchování historické pravdy tolik jako Jana Bobošíková?

Ano, tři lidické ženy po jejím zvolení do čela ČSBS Lidice odešly. Ale jakým způsobem, to se nikdo neptá, to byla reakce tehdy nadřízené kladenské organizace ČSBS na zvolení naší nové předsedkyně. Lidické děti zůstaly v organizaci, nikdo neodešel.

Naši organizaci nijak Jana Bobošíková neovládla. ČSBS Lidice pracuje a členové nemlčí. Proto také upozorňujeme na chyby vedení svazu, kvůli kterým odcházejí z naší organizace členové. Jana Bobošíková jako předsedkyně tlumočí i kritická usnesení směrem k ÚV ČSBS, což je její povinnost. Pokud je ČSBS demokratickou organizací, měl by o kritice ze strany členské základny věcně diskutovat, a ne se uboze navážet do bydliště předsedkyně, která v rámci svých povinností informuje ÚV ČSBS o názorech členské základny ČSBS Lidice.

Pavel HOREŠOVSKÝ, místopředseda OV ČSBS Lidice, člen ÚV ČSBS

Pražské stopy lidické tragédie

Dne 16. června 2019 navštívili přeživší lidické děti spolu s potomky přeživších, paní Edna Gómez Ruiz z Mexika, čestná občanka Lidic a pracovníci Památníku Lidice v Praze místa, spjatá s lidickou tragédií. Delegace navštívila nejprve Thomayerovu nemocnici v Krči. Zde nedobrovolně strávilo dva a půl roku svého raného života osm nejmenších dětí po vyhlazení obce německými nacisty v roce 1942. Jejich otcové byli zastřeleni a matky odvlečeny do koncentračních táborů. Delegace se pak zastavila v Dykově ulici, u budovy tajné porodnice gestapa, kde se v roce 1942 narodilo ženám, odvlečeným z Lidic, šest dětí, z nichž pouze dvě zůstaly naživu. Dalším místem piety bylo štrašnické krematorium, kde je uložen popel 26 lidických občanů, zastřelených nacisty v Kobylisích. Cestu po místech tragických událostí zakončila pieta na střelnici v Kobylisích. Na všech místech byly položeny květiny a uctěna památka nevinných obětí německé nacistické perzekuce. Pietní akt se konal za podpory OV ČSSB Lidice, OÚ Lidice a Památníku Lidice. Fotogalerii připravil Pavel Horešovský.

 

Marie Šupíková, přeživší lidické dítě, vystoupila na pietní vzpomínce

Lidice, 15. červen 2018

MS1Nejsilnějším momentem pietní vzpomínky na vypálení Lidic německými nacisty bylo vystoupení přeživší Marie Šupíkové, dlouholeté členky ČSBS Lidice. Před 77 lety, kdy nacisté srovnali Lidice se zemí, jí bylo 10 let. Otec zastřelen, matka zemřela po útrapách v koncentračním táboře, Marie přežila jen díky tomu, že ji chtěli poněmčit. Děkuji sestře Marii Šupíkové, že je schopná a ochotná sdílet svůj životní příběh jako poučení o křehkosti humanity a svobody.

Občané si připomněli vyhlazení Lidic německými nacisty

Lidice, 15. červen 2019
V sobotu 15. června si v Lidicích stovky občanů spolu s ústavními činiteli a přeživšími připomněly vyhlazení Lidic. Pietní vzpomínku pořádaly Památník Lidice, Obec Lidice a ČSBS Lidice. Hlavní projev přednesl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček. Poté vystoupila starostka obce Veronika Kellerová, vnučka jedné z obětí vyhlazení Lidic. Na závěr vylíčila svůj životní příběh pamětnice Marie Šupíková, která jako desetiletá dívka vraždění německých nacistů přežila, protože ji nacisté poslali na poněmčení.
Obec Lidice byla vypálena 10. června 1942 německými nacisty jako pomsta za usmrcení říšskoněmeckého prorektora Heydricha. Muži byli zastřeleni, ženy odvezeny do koncentračních táborů a děti byly usmrceny nebo dány na převýchovu do Německa. Pietní vzpomínku přenášela v přímém přenosu Česká televize. Celý záznam přinášíme zde.

Občané si připoměli lidické zvěrstvo německých nacistů

Kladno, 10. červen 2019
Pavel Horešovský, přeživší lidické dítě. Foto Stanislav Pítr
Pavel Horešovský, přeživší lidické dítě. Foto Stanislav Pítr

V pondělí 10. června proběhla v kladenském gymnáziu pietní vzpomínka na poslední společné okamžiky lidických žen a dětí, které ve zdejší tělocvičně strávily před tím, než od sebe byly odtrženy. Děti byly poté povražděny nebo dány na poněmčení a ženy byly odvlečeny do koncentračních táborů. Muže němečtí nacisté vyvraždili v Lidicích a na kobyliském popravišti v Praze. Od těchto hrůzných událostí letos uplynulo 77 let. Vzpomínku pod názvem Malý pietní akt k uctění památky lidických žen a dětí každoročně organizuje místopředseda OV ČSBS Lidice Pavel Horešovský, jako přeživší lidické dítě, spolu s Památníkem Lidice. Letos před pozůstalými a návštěvníky pietního aktu vystoupila místopředsedkyně Senátu Parlamentu ČR Miluše Horská. Pietní akt pokračoval položením věnců k Památníku dětských obětí války a na hrob lidických mužů. Z akce přinášíme fotodokumentaci. Za fotografie děkujeme panu Stanislavu Pítrovi. 

Lidičtí uctili památku obětí Terezínského ghetta

Terezín, 19. květen 2019

60803986_823825334649895_8076655162262814720_nV neděli 19. května 2019 proběhla v Terezíně tradiční vzpomínka na oběti nacistické perzekuce. Za obec Lidice a za ČSBS Lidice se vzpomínky zúčastnili přeživší lidické dítě Pavel Horešovský a předsedkyně OV ČSBS Lidice Jana Bobošíková. K delegaci lidických se v Terezíně připojil Jiří Pítín, který v dětském věku rovněž přežil lidický masakr. Pavel Horešovský na místě seznámil několik studentů s příběhem svým a své maminky, která prošla Terezínskou Malou pevností a následně byla nacisty poslána do koncentračního tábora Ravensbrück. V Terezíně bylo vězněno sedm lidických žen, jejichž děti nebyly v červnu 1942 (10. 6. 1942 byly německými nacisty vypáleny Lidice) starší jednoho roku. S hlavním projevem na Národním hřbitově v Terezíně vystoupil předseda Senátu Jaroslav Kubera. Projev přinášíme v plném znění.

Projev předsedy Senátu na Terezínské tryzně (19.05.2019)

Vážené dámy, vážení pánové,

dovolte mi, abych vás všechny pozdravil na pietní vzpomínce tady, v Terezíně. Slovo Terezín má ve spojení s historií nacistické okupace Československa hned dvě kruté podoby – terezínské ghetto a Malou pevnost.

Do ghetta nacisté od listopadu 1941 do téměř úplného konce války nahnali 140 tisíc židovských vězňů – mužů, žen a dětí. 35 tisíc z nich tady zemřelo. 87 tisíc dalších bylo odesláno do Osvětimi ke „konečnému řešení“. Osvobození a konce hrůz se dočkal jen malý zlomek z nich. Zůstane trvalou a obdivuhodnou skutečností, že tito lidé zde, v terezínském ghettu, ve stínu smrti dokázali žít na vysoké kulturní úrovni – hrát divadlo, psát verše, skládat, malovat, snít své sny o budoucnosti.

Druhou tváří válečné terezínské reality je potom policejní věznice pražského gestapa v Malé pevnosti. Tou prošlo v letech okupace 32 tisíc vězňů. Tisíce z nich zemřely. Nacisté se krutě a bezohledně vypořádali s každým náznakem odporu, nesouhlasu a odboje.

Smutnou skutečností našich moderních dějin je, že v roce 1945 zde při otevření tohoto národního hřbitova hovořila bývalá vězeňkyně Malé pevnosti, dr. Milada Horáková. To, co nestihli nacisté, dokončili o pět let později komunisté. Kteří také tak nesnášeli jakýkoliv odpor, jiný názor, nesouhlas.

Stále častěji mívám pocit, že ještě nedávno tak krutě živé vzpomínky na to, co se tady v Terezíně odehrálo, dnes blednou stále rychleji. Hodnoty, na kterých jsme tento památník stavěli, jsou víc a víc relativizovány a vítězí lhostejnost k naší vlastní minulosti. Nejde jen o nezájem o historii a úctu k památce těch, kteří nám svými oběťmi umožnili žít náš dnešní svobodný a demokratický život. Jsme lhostejní k opětovnému nárůstu totalitního uvažování, ve kterém tak nepokrytě platí, „kdo není s námi, je proti nám a je potřeba ho umlčet“.

Vždyť totalita, nesnášenlivost k jiné rase, k jinému názoru může a má dnes zcela jinou podobu. Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus.

Jako předseda českého Senátu jsem rád, že šířící se lhostejnost, nebojím se říci apatie, nepatří k povaze myšlení a práce senátorek a senátorů. Senát již nejednou dokázal, že ač politicky různorodý, v kritických okamžicích boje o ústavnost, o právo říci pravdu a o odvaze zastat se těch, u kterých se to nenosí, dokáže jednotně reagovat.

Historie nám totiž dává tisíce důkazů, že lhostejnost, pasivita, mávnutí rukou a nezájem o věci veřejné tvoří podhoubí, ze kterých se rodí zprvu autoritativní, později, poznenáhlu, nenápadně, totalitní režimy. Je proto nutné, snad dnes víc než dřív, scházet se v památných dnech u památných míst, jako je tento hřbitov, a připomínat sobě, voličům, všem lidem, že svou vlastní minulost stále žijeme. Není to tak, že holocaust, nacismus, totalita a nenávist jsou mrtvé.

Stačí chvilka nepozornosti a ožijí.

Braňme se tomu. Dívejme se do budoucnosti, ale nezapomínejme, jak lehce lze překročit práh nesvobody.

Děkuji vám za pozornost.

Lidičtí si připomněli osvobození Československa

Lidice, 8. květen 2019

BBKK6759Zástupci obecního úřadu a členové ČSBS Lidice uctili 8. května 2019 památku hrdinů a obětí druhé světové války a položili věnec ke společnému hrobu lidických mužů. Za obec se pietního aktu zúčastnil místostarosta Tomáš Skála, který poděkoval za účast a pronesl krátký proslov k významu 74. výročí ukončení druhé světové války. ČSBS Lidice reprezentoval místopředseda OV ČSBS Pavel Horešovský. Za fotografie děkujeme panu Bohumilu Kučerovi.

Pavel Horešovský na pietě u Strašnického krematoria

26. duben 2019, Praha 10
IMG_20190426_103322Místopředseda OV ČSBS Lidice Pavel Horešovský uctil památku obětí 2. světové války v Praze u Strašnického krematoria. U příležitosti pietní vzpomínky na příslušníky Českého národního odboje a jejich rodinných příslušníků, popravených a umučených v letech 1939 až 1945, včetně lidických mužů zadržených a popravených v roce 1942, byly ve čtvrtek 25. dubna 2019 položeny věnce u památníku Smutné jaro před Strašnickým krematoriem. Ostatky všech těchto obětí byly zpopelněny ve Strašnickém krematoriu a část popela byla zaměstnanci tajně shromažďována k pozdějšímu pietnímu uložení. Památku příslušníků Českého národního odboje uctili Místostarosta Filip Humplík (ODS), 1. místostarostka (Piráti) Jana Komrsková, a starostka Renata Chmelová, (Vlasta). Spolupořadatelem akce byl i OV ČSBS Praha 10.
IMG_2361

Tisková zpráva – Předseda ÚV ČSBS Jaroslav Vodička nevystoupí na pietních vzpomínkách k 77. výročí vyhlazení obce Lidice a osady Ležáky

Tisková zpráva
Předseda ÚV ČSBS Jaroslav Vodička nevystoupí na pietních vzpomínkách k 77. výročí vyhlazení obce Lidice a osady Ležáky

Památník Lidice jako pořadatel pietních vzpomínek v Lidicích a v Ležákách uspořádal přípravné schůzky k těmto pietním aktům. 26. 2. 2019 proběhla přípravná schůzka k pietní vzpomínce k 77. výročí vyhlazení obce Lidice. Pietní vzpomínka se uskuteční dne 15. června 2019. Schůzky se zúčastnili zástupci Památníku Lidice a dalších spoluorganizátorů, kterými jsou obec Lidice a Oblastní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu Lidice, za kterou byl přítomen Pavel Horešovský, přeživší lidické dítě.

28. 2. 2019 proběhla přípravná schůzka ke konání pietní vzpomínky v Ležákách, které se zúčastnili zástupci Památníku Lidice, obce Miřetice a Československé obce legionářské. Pietní vzpomínka se uskuteční 23. června 2019.

Po skončení jednání se všemi zástupci spoluorganizátorů jak v Lidicích, tak v Ležákách, můžeme vydat toto prohlášení:

Předseda ÚV ČSBS Jaroslav Vodička nevystoupí na pietních vzpomínkách 15. června v Lidicích, ani 23. června v Ležákách. K tomuto kroku jsme se rozhodli kvůli dlouhodobě nevhodnému vystupování pana Vodičky a jeho celkové kontroverzi, které podle nás neodpovídají důstojnosti a vážnosti pietních aktů v Lidicích a v Ležákách. V Lidicích pana Vodičku velice pravděpodobně
nahradí Veronika Kellerová, starostka obce Lidice a členka Oblastní organizace ČSBS Lidice. V Ležákách bude pietní akt zcela bez projevu zástupců ČSBS.
Filip Petlička
Vztahy s veřejností
petlicka@lidice-memorial.cz
+420 731 110 984
www.lidice-memorial.cz
www.lezaky-memorial.cz

Tisková zpráva OV ČSBS Lidice – Předseda ČSBS Jaroslav Vodička nedostane slovo na pietním aktu v Lidicích

Tisková zpráva OV ČSBS Lidice
Předseda ČSBS Jaroslav Vodička nedostane slovo na pietním aktu v Lidicích
Přípravný výbor pro organizaci pietní vzpomínky k 77. výročí vyhlazení Lidic na svém jednání v úterý 26. února rozhodl, že předsedovi ÚV ČSBS Jaroslavu Vodičkovi nebude umožněno vystoupit na pietní vzpomínce dne 15. června 2019.
Za ČSBS vystoupí starostka obce Lidice, dlouholetá členka místní organizace ČSBS paní Veronika Kellerová. Stalo se tak na návrh místopředsedy OV ČSBS Lidice a člena ÚV ČSBS, přeživšího lidického dítěte pana Pavla Horešovského, který byl jednání přípravného výboru pro organizaci pietní vzpomínky k 77. výročí vyhlazení Lidic přítomen.
K uvedené informaci nebudeme sdělovat žádné další detaily.
Informaci sdělila: Jana Bobošíková, předsedkyně OV ČSBS Lidice
Lidice, 27. 2. 2019