Duše bolí a srdce pláče, aneb Když dva dělají totéž…

Duše bolí a srdce pláče, aneb Když dva dělají totéž…

Lidice, 8. srpen 2019

Vážené sestry a bratři, sympatizanti, přátelé!

Proč tento článek vlastně píši?

Foto ke článku Anny KovačíkovéPatřím do poválečné generace. Moje maminka byla jedinou z rodiny, kdo přežil lidickou tragédii. Z pětičlenné rodiny se vrátila z koncentračního tábora sama. Tragický a krutý osud postihl její sestru, švagra a dvě jejich děti (devítiletého chlapce patnáctiletou dceru). Bydlím v Lidicích a k tomuto místu mám siný citový vztah.

Jako občanovi, který žije v naší krásné obci (má sice smutnou historii, ale o to více si její občané užívají poválečného mírového života) se mi jeví, že něco není v pořádku.  Spoluobčané o tom mluví – to znamená, že je to zajímá a nejsou k tomuto dění  lhostejní.
A to je dobře!

Podstatou celé této záležitosti je Památník Lidice, a to zejména z pohledu dnešního fungování, a především pak jeho budoucího poslání při naplňování hlavní jeho funkce, tedy odkazu pro příští generace.

O co jde, aneb kde je problém?

Před více než dvěma lety došlo ke změně ve vedení Památníku Lidice, když tehdejší ředitel JUDr. Milouš Červencl odešel na „zasloužený důchodový odpočinek“.

Domnívám se, že pan Červencl byl velmi pracovitým a schopným manažerem se smyslem pro týmovou práci. V krátké době po svém nástupu do funkce se obklopil velice schopnými spolupracovníky, kteří se postupně stali profesionály na svém místě.  V Památníku Lidice odvedl ohromný kus práce a celkově pozvedl úroveň, poslání i význam této mezinárodně uznávané instituce.

Panem Červenclem nastavená pomyslná laťka nároků na práci všech zaměstnanců Památníku byla zřejmá na každém kroku. Vedle hlavního poslání, kterým je péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce, utrpení a osudy jejích občanů, Památník organizoval řadu dalších doprovodných akcí. Byl v dobrém smyslu slova člověkem na svém místě.

Mám za to, že lze toto období hodnotit jako velmi úspěšné, kdy i spolupráce Památníku s obcí Lidice byla ku prospěchu jména „Lidice“.

Za veškeré úsilí a vynaloženou práci mu náleží velké uznání a dík!

Nebudu zastírat, že jmenováním Mgr. Martiny Lehmannové  do funkce ředitelky Památníku Lidice se očekávání velké části spoluobčanů, sympatizantů i moje nenaplnila.

Snad nejlépe to lze vyjádřit slovy z jedné písně „Duše bolí, srdce pláče“ – duše bolí a srdce pláče nad tím, jak upadá dílo všech těch, kdo se po generace snažili vybudovat instituci, která bude vždy objektivně, zcela pravdivě a apoliticky (jak bylo zdůrazňováno zejména po listopadu 1989) dbát o pravdivý výklad událostí tragického osudu obce Lidice v roce 1942.

Abych byla konkrétní:

V kompetenci ředitelky Památníku zcela jistě je volba nejbližších spolupracovníků. Dalo by se předpokládat, že se taková výměna následně promítne do zlepšení celkové úrovně Památníku.  To se rozhodně nestalo!

Při personálním zemětřesení v této instituci jak se říká „nezůstal kámen na kameni“!

Za zmínku stojí, že značná část pracovníků, kteří pracovali na odborných pozicích (vedoucí MDVV, kurátorka a další) sami rozvázali pracovní poměr krátce po nástupu paní ředitelky Lehmannové. Můžeme spekulovat proč. Jaké asi měli důvody? Hovořil s nimi někdo na toto téma?

Otázkou také je, zda všichni noví zaměstnanci jsou kompetentní zastávat dané pozice.

Proč pokládám tuto otázku?

Protože v případě obce Lidice a Památníku Lidice jde o garanci výkladu historické pravdy zejména pro budoucí generace.

Snad právě proto v Lidicích bylo nepsanou „tradicí “, že od momentu vybudování a zahájení činnosti (zpočátku muzea, později památníku) vždy zde pracovali nejprve lidické ženy vrátivší se z koncentračních táborů, nebo přeživší nalezené děti.  Postupně, jak šel život a tito spoluobčané odcházeli, se tohoto poslání ujaly jejich děti či někdo blízký z rodiny. V poslední době to byla již generace vnuček a vnuků, které toto historické žezlo převzaly (podotýkám, že zde byli vždy zaměstnáni taktéž lidé tzv. přespolní).

Všichni tito výše uvedení spoluobčané, byli vždy stoprocentními garanty pravdivého výkladu tragických událostí, které se staly ve Starých Lidicích. Dnes takováto záruka neexistuje!

Kdo a jak kontroluje odbornou připravenost nově příchozích zaměstnanců? Kdo je garantem toho, že např. při provádění zahraničních návštěvníků po pietním území na případné dotazy tito průvodci odpovídají věcně a pravdivě? Mám za to, že taková zpětná vazba ze strany vedení Památníku neexistuje a mnohdy ani být nemůže, protože většina pracovníků ze současného vedení, včetně samotné paní ředitelky, pracuje v instituci příliš krátkou dobu.

Uvedené riziko (výklad historických faktů) v minulosti nepřipadalo v úvahu!

Pro dokreslení: když se na ministerstvu kultury výběrové řízení na obsazení funkce ředitele Památníku Lidice a obec Lidice předložila jako variantu pro výběrové řízení svou kandidátku, která kvalifikační předpoklady pro výkon funkce splňovala, rozhodl ministr Daniel Hermann (s právem veta) tak jak, rozhodl!

A právě tento okamžik chápu jako moment, který svým přesahem může uvedený problém posouvat do jiné roviny než je pouze personální otázka.

Mám za to, že se může jednat o vědomý a účelově řízený proces. Je všeobecně známo, že Daniel Herman je velký přítel, sympatizant a obhájce sudetoněmeckého landsmanšaftu. Má k tomu zřejmě důvody.

A Lidice, jsou právě tím citlivým a choulostivím místem, kde by se mohl prostřednictvím vedení Památníku měnit pohled na historická fakta například v duchu výroků „usmíření, odpouštění není slabost“ či často frekventovaný „blábol“ typu „neohlížejme se do minulosti, dívejme se do budoucnosti“.

Žijeme ve zvláštní době, kdy se často „historie ohýbá“ dle požadavku mocenských elit, či zájmových skupin, které z různých důvodů mají zájem účelově měnit historii.

A ve sjednocující se Evropě, kde Německo je dominantním hráčem určujícím, kterým směrem se Evropa bude ubírat, není přece žádoucí, aby nějaký ostrůvek „jménem Lidice“ kdesi v malé České republice připomínal a ukazoval světu nedávnou tragickou svoji historii, za kterou stáli Němci.

Mám velké obavy, aby se Lidice nestaly místem, kde se jednou budou historická fakta měnit, překrucovat či vykládat nepravdivě (víme, jak se některé kruhy a osobnosti nejen v ČR snaží veřejnosti vnutit pohled, že rozhodující podíl na výsledcích  II. světové války neměl tehdejší Sovětský svaz, ale západní mocnosti v čele s USA).

Existuje jedno slovanské moudro „Můžeme se přátelit, ale nesmíme přitom zapomínat“. A za tímto výrokem bychom si měli nejen jako občané Lidic, ale i jako občané České republiky, stát!

Ostatně to, že něco v Památníku Lidice není v pořádku, potvrzuje i minimální účast občanů na letošní pietní vzpomínce k 77. výročí Lidické tragédie. I to je jasný a věcný argument. Odpovědnost za žalostnou účast leží na bedrech paní ředitelky Lehmannové.

Anna Kovačíková roz. Nováková,
členka OV ČSBS Lidice

Lidice,  8. 8. 2019