Lidičtí opustili sál na protest proti výrokům historika Kyncla

Praha, 11. leden 2020

Ve čtvrtek 9. ledna 2020 se na Pardubicku konal již 12. ročník akce Silver A. Pietní akt a následné slavnostní setkání přeživších, jejich rodin, pamětníků a ctitelů nezkreslené historické pravdy připomíná hrdinství parašutistů Alfréda Bartoše, Jiřího Potůčka a Josefa Valčíka. Právě oni v roce 1942 obnovili rádiové spojení s Londýnem a neohroženě se podíleli na přípravě likvidace říšského protektora Reinharda Heydricha

Tradici, kterou každoročně vyjadřujeme úctu k činům členů Výsadkové skupiny Silver A, jsme v roce 2008 založili s tehdejším ředitelem Památníku Lidice JUDr. Miloušem Červenclem. Pietní akce se pravidelně zúčastňuje delegace lidických občanů tvořená i starostkou obce Lidice paní Veronikou Kellerovou a místopředsedou naší organizace ČSBS Lidice, přeživším lidickým dítětem, Pavlem Horešovským. Já sama jsem ji od počátku podporovala nejprve jako europoslankyně, později jsem se akce jako partner účastnila jak v roli občanské, tak také v roli předsedkyně OV ČSBS.

Letos jsem na pardubický Zámeček osobně přijet nemohla. Ale právě letošní ročník provázela událost, která ve dvanáctileté historii nemá obdoby: lidická delegace spontánně opustila sál při přednášce historika Vojtěcha Kyncla. Stalo se tak na protest nejen proti jeho nehorázným výrokům na adresu lidických žen (včetně nekompromisně opakovaného jednoznačného obvinění maminky paní Marie Šupíkové, přeživšího lidického dítěte, z udavačství), ale také na protest proti situaci, kdy kompetentní orgány otálejí s řešením situace, kdy přeživší lidické děti přerušily aktivní spolupráci s Památníkem Lidice. Ministerstvo kultury jako zřizovatel Památníku Lidice je již několik měsíců plně informováno o výhradách lidických dětí. Ministr kultury Lubomír Zaorálek jim slovně vyjádřil podporu. Avšak k nápravě křivd nedošlo ani ze strany historika Kyncla, který svými jednostrannými a dehonestujícími tvrzeními památku lidických obětí poškozuje, ani ze strany médií, která jeho tvrzení nekriticky přejala, a dokonce ani ze strany Památníku Lidice, který v celé bolestné záležitosti nedokáže stát plnou vahou za obětmi nacistického násilí.

Říci, že je mi to líto, je málo. Nevím, co ještě budou muset lidičtí udělat, aby dosáhli omluvy za nehoráznosti, které očerňují životy jejich a jejich rodin. Nevím, co budou muset udělat, aby představitelé českého státu skutečně zjednali nápravu. Mají snad lidické děti, z nichž nejmladšímu je 77 let, psát další dopisy nejvyšším ústavním činitelům? Mají navzdory bolesti, které jim nové a nové výpovědi o hrůzách lidické tragédie působí, poskytovat další a další rozhovory sdělovacím prostředkům?

Prozatím jediným výsledkem snahy o zachování pravdy o Lidicích – pravdy neposkvrňované senzacechtivými vyjádřeními – bylo několik bonboniér a kytic, které přeživším lidickým dětem dovezl před dvěma měsíci ministr kultury Lubomír Zaorálek.  Bonboniéry, kytice a vlídné slovo však podstatu problému neřeší. Plané chlácholení nenarovná pokřivování historických faktů. Bylo by tragickým završením lidického utrpení, kdyby se pro pštrosí politiku našich představitelů dočkali poškození lidičtí občané omluvy až jednou, při posledním rozloučení. Přiznat chybu, uznat selhání a odčinit učiněnou křivdu mnohdy vyžaduje jistou osobní oběť. Tváří v tvář oběti lidických rodin je však obhajoba nezkreslované pravdy tím nejmenším, co můžeme – a musíme – udělat.

Jana Bobošíková, předsedkyně OV ČSBS Lidice