Pavel Horešovský

Byla chyba, že jsem se o všechno nezajímal dřív
  • narozen 25. května 1942

    Pavel-Horešovský-v-ústavu,-15
    Pavel Horešovský v ústavu 15. 9. 1942
  • lidické dítě
  • vyhlazení Lidic
  • pobyt v německém sirotčinci v Praze
  • matka v koncentračním táboře Ravensbrück, otec zabit v Lidicích
  • po válce shledání s matkou
  • od roku 1953 rodina žila v nových Lidicích
  • organizování vzpomínkových akcí
  • odkaz Lidic v Německu

Mezi dnešními lidickými pamětníky patří Pavel Horešovský k těm, kdo se nejintenzivněji snaží zachovávat odkaz tragických lidických událostí. Organizuje každoroční pietní akty, výjezdy pamětníků na vzdálenější společenské akce a podobně. Označuje se za „styčného důstojníka“ mezi památníkem Lidice a lidickými pamětníky. Paradoxně Pavel Horešovský zažil staré Lidice nejméně, jeho osobní paměť začíná až po druhé světové válce. Narodil se totiž v Lidicích 15 dnů před obsazením obce – 25. května 1942.

Rodiče Pavla Horešovského Olga rozená Tůmová a Bohumil Horešovský pocházeli z Makotřas a po sňatku v roce 1941 se přestěhovali do Lidic. Žili v pronajatých sotva dvou místnostech v domě, kde sídlila prodejna Včela. Dne 9. června 1942 požádala Olga svoji maminku, aby jí přijela pomoct s novorozeným chlapcem a ona si mohla odpočinout. Babička ale zapomněla doma osobní doklady, což bylo v té době nebezpečné, a tak jí je přivezl její syn Jiří Tůma na kole. Té noci tedy byli v Lidicích i oni dva. Otec dítěte Bohumil byl uvězněn s ostatními lidickými muži včetně Jiřího Tůmy z Makotřas ve statku Horákových, maminka Olga se svou matkou, miminkem a dalšími ženami a dětmi v lidické škole, odkud putovaly 10. června nad ránem do reálného gymnázia v Kladně. Jiřího Tůmu a paní Tůmovou nacisté propustili, protože nebyli v evidenci lidických obyvatel.

Pavel Horešovský byl odebrán v Kladně mamince a spolu s nejmenšími dětmi byl umístěn do kojeneckého ústavu v budově bývalé vysoké školy na Karlově náměstí v Praze, na rohu s Resslovou ulicí. Odsud byly brzy děti převezeny na Karlov a následně skončily v bývalých Masarykových domovech v areálu dnešní Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči. První fotografie odsud, které Pavel Horešovský uchovává, jsou datovány 15. září 1942.

Z pozdějších vyprávění Pavel Horešovský ví, že během krátké doby se širší rodiny dozvěděly o malých dětech v Krči a chodily je tajně navštěvovat. Za Pavlem zejména maminčini rodiče, dědeček a babička Tůmovi z Makotřas. V příbuzenstvu byli také fotografové, Lumír Rot z Buštěhradu měl fotoateliér, kde vyvolával tajně pořízené snímky malého Pavla. Olga Horešovská později vyprávěla, že už při pobytu v Ravensbrücku věděla o tom, že syn žije. Dostala totiž v balíčku z domova mezi kostkami cukru vlepenou malou chlapcovu fotografii. Pavel Horešovský je přesvědčen, že přestože se říká, že lidické ženy v koncentračním táboře nevěděly, co se stalo s Lidicemi, a při návratu to pro ně byl šok, jeho matka tušila:

„Já si myslím, že moje matka věděla o té tragédii z těch dopisů. Nevěřím tomu, že by tam nepřišli lidi, například v roce 1943, a ti, že by jim neřekli o osudu Lidic. To se přeci rozkřiklo po celém světě. A to se přece rozkřikne, to si ty ženské poví. Jeden řekne A a druhý řekne B a všichni to najednou ví. Vím, že maminka ale věděla, že já jsem naživu, protože dostala kostky cukru a mezi nimi byla nalepená moje fotografie. To je právě napsáno v jednom z těch dopisů. To že děkuje někomu z nich, že se o nás starají. Musela to vědět, ten dopis je toho dokladem. Musely si to už v Terezíně vyzradit. Musely se to dozvědět tam, protože tam byly v karanténě a moje maminka tam uměla jako jediná německy. Ona totiž chodila do rodinné školy v Praze. Slyšela to povídání na chodbách a tak se to asi dozvěděla… Já si myslím, že o tom věděly, ale že jedna před druhou neřekly, co se tam stalo.“

Z Ravensbrücku odešla Olga Horešovská 20. dubna 1945, shodou okolností v den Hitlerových narozenin, jak později připomínala. Cesta byla náročná, Německo bylo v té době územím plným nejrůznějších hrozeb a nebezpečí, jedno z nich pro bezprizorní ženy představovali i lační sovětští vojáci.

V květnových dnech roku 1945 si rodiny lidické děti z Krče rozebraly. Pro Pavla si přijel dědeček Tůma: „Mám takovou matnou vzpomínku, když byl konec války, že pro mě přijeli do Prahy do Krče a vezli mě v takové dodávce. Ale je to jen matné, není to stoprocentně podložené. A pak mám další vzpomínku, to už je asi o nějaký týden později, že děda měl v Makotřasech bryčku a koně a jednou jsme jeli po Kladně a naproti Liďáku bylo hračkářství. A tam měli vystavené takové autíčko a já jsem říkal: Jé, to by se mi… Prrr, děda zastavil a šel ho koupit. Já to řeknu na rovinu, trošičku mě rozmazlovali, protože jsme se tři roky neviděli. A pak při jednom pietním aktu, teď nevím, jestli při prvním nebo při druhém, jsem loudil na mladém Masarykovi auto. A on říkal, že mi ho nemůže dát… Ale to jsou jenom takové nepodložené vzpomínky.“

Pavel byl v péči prarodičů z matčiny strany, a to až do roku 1947. Na toto období vzpomíná velmi rád: „Abych pravdu řekl, já si bližší detaily nepamatuji. Jsou lidé, například Maruška Šupíková nebo Vašek Zelenka, ti vyprávějí, jak a co kde bylo. Já si vzpomínám, že třeba v Makotřasích v kuchyni jsme měli psa bernardýna a on ke mně vždycky ráno přišel a já ho pohladil. Také si pamatuji na koně a že jsem k nim chodil. Prarodiče měli dva koně, ten kontakt s tím zvířetem si pamatuji. Dále měli krávy a jezdil jsem s nimi na pole, oni mi půjčovali opratě a já jezdil s nimi. Měl jsem hezké dětství.“

V Makotřasech žila také otcova sestra teta Aubrechtová, ale s ní kontakt neměl. Matka v té době patřila k pátrací skupině, která hledala po Evropě zavlečené lidické děti. Skupinu tvořila ještě Anna Židová (později Drdová) a policista Ladislav Zámečník. V roce 1947 se Olga Horešovská za Zámečníka provdala a později se jim narodil ještě jeden syn, Pavlův nevlastní bratr. Přestože doba 50. let nebyla ekonomicky jednoduchá, matka nepracovala a ani Pavel v dětství nepociťoval hmotný nedostatek. Nevlastní otec rodinu dobře zabezpečil. V roce 1953 sice po reorganizaci od SNB odešel, ale nastoupil hned do nového zaměstnání v TOS Středokluky. Když nevlastní bratr odešel na školu, začala tam pracovat i matka Olga Zámečníková. V penzi pak pracovala v zahradnictví.

Od roku 1953 rodina žila v nově postavených Lidicích, přestěhovala se tam z Prahy. Pavel Horešovský chodil do školy v Buštěhradě, a když školu vychodil, odešel do učení do Čáslavi. Vyučil se automechanikem.

O vlastním otci Bohumilu Horešovském jeho syn mnoho neví. Matka o něm nevyprávěla, stejně jako nemluvila ani o mnoha dalších věcech ze svého mládí. Vztah rodičů před vypálením Lidic navíc netrval dlouho. „Já jsem nikdy neslyšel, že by moje máma, po válce znovu provdaná, že by o mém otci mluvila špatně. Vím, že to byl pro ni Bohouš… Ale oni spolu asi nebyli dlouho, nevím přesně, ale myslím si, že spolu byli tak maximálně rok.“ V letech války byl otcovým kolegou v zaměstnání ve Spojených ocelárnách Kladno Jaroslav Roháč, otec budoucí manželky Pavla Horešovského. Podle jejího vyprávění iniciovali kolegové v železárnách po válce sbírku pro pozůstalé svého kolegy Bohumila.

Matka nebyla po válce členkou KSČ a to mělo své dopady na život rodiny. Její syn Pavel sice jako školák chodil do Pionýrské organizace, ale později do SSM už ne. Posudky dostával od místní organizace a jmenovitě od předsedkyně MNV Marie Jarošové špatné. Pokračovalo to i poté, co v září 1961 nastoupil vojenskou službu v Sušici u spojovacího praporu.

Pavel Horešovský detailně vypráví o jedné události z vojny: Jistý voják se při opravě techniky vážně zranil a bylo nutné ho neprodleně odvézt do nemocnice v Českých Budějovicích. Pavel Horešovský s ním jel co nejrychleji a zachránil mu tak život. Mohl si pak vybrat ze dvou odměn – buď povýšení, nebo písemnou pochvalu do obce. Pavel si vybral pochvalný dopis. Měl být veřejně čten na schůzi. Matka o tom věděla, a čekala tedy, kdy ho Marie Jarošová přečte. Na nejbližší schůzi se tak nestalo, proto se příště matka ozvala a Jarošová musela dopis číst. Pro rodinu to bylo velké zadostiučinění.

Od 80. let se Pavel Horešovský snaží udržovat lidický odkaz. Organizuje každý rok v červnu pietní akty. Usiluje o to, aby byly důstojnou připomínkou lidických obětí a aby se k nim měl možnost vyjádřit každý, kdo splní základní podmínky – například že akci nepojme jako politickou manifestaci. „Já uznávám, když sem ti lidé přijdou ve slušnosti uctít, co se tu stalo. Jednou sem přišla nějaká organizace s vlajkami, přicházeli dole po té cestě a nám se to podařilo zavčas zastavit. A předloni si tu Komunistická strana Čech a Moravy roztáhla transparenty. A tak jsme psali dopis, pan ředitel Památníku Lidice ho psal, protože jeho kritizovali… A bylo zajímavé, že pan prezident se jako první ptal, proč tam nejsou komunisté. A že je zásadně pro to, aby se komunisté zúčastňovali hlavního oficiálního aktu. Byl tu třeba za Poslaneckou sněmovnu Vojtěch Filip, ale aby komunisté pokládali samostatně věnce, to ne. Tak teď už se nám to vede, že tu jsou. Ale oni si přesto dělají ještě samostatně odpoledne od 13 hodin svůj pietní akt. A my jsme jim určili pravidla, aby to nebrali jako manifestaci a aby se to obešlo bez emocí.“

Pietních akcí se také účastní zástupci různých církví. Pavel Horešovský zajišťuje i účast lidických pamětníků při podobných akcích v Ležákách, v Ploštině, Letech a jinde. Podílí se na organizaci zájezdů lidických pamětníků do Ravensbrücku. V roce 1991 navázal kontakt s Ernstem Fröbelem z Berlína, který nabídl, že dojedná besedy s lidickými pamětníky ve školách v Berlíně, a tak tam několikrát do roka jezdili. Také dodal Pavlu Horešovskému 100 magnetofonových kazet k zaznamenání vzpomínek lidických pamětníků. Díky tomu vznikly v letech 1994-1995 záznamy hlasů 11 lidí, kteří dnes až na jednu výjimku nejsou naživu.

Pavel Horešovský dodnes lituje, že v době, kdy by mu mohli svědci lidických událostí vyprávět o tom, co se v letech války stalo, byl příliš malý na to, aby ho podobné věci zajímaly. A pod tlakem každodenního života ani nezbyly myšlenky na ohlížení se do minulosti. „My jsme se ale o tom nebavili, protože jsem to nepovažoval za něco, na co bych se měl ptát. Také jsme měli své problémy, jako každý, hlavně uživit rodinu a žít ve štěstí.“

On se neptal, maminka nevyprávěla. Své nahrávky, mezi nimiž je i krátký záznam hlasu jeho maminky, si proto dnes občas pouští a myslí na to, co nebylo vysloveno.

Převzato z http://www.pametnaroda.cz/story/horesovsky-pavel-1942-1279