Za Josefem Holcem, hrdinou, který by se letos dožil sta let

Žatecko, 18. březen 2018
 
Pplk. v.v. Josef Holec, Silver A, 9. leden 2018
Pplk. v.v. Josef Holec, Silver A, 9. leden 2018

Na válečného hrdinu vzpomíná bývalý ředitel Památníku Lidice a člen ČSBS Lidice JUDr. Milouš Červencl. 

Dne 18. března 2018 odešel z tohoto světa pplk. v.v Josef Holec. V jeden den nás tak opustili hned dva muži, osobnosti, kteří velice úzce, kromě jiných aktivit, spolupracovali s Památníky v Lidicích a Ležákách. Tím druhým byl dr. Zdeněk Mahler. Josef Holec se před téměř sto lety narodil na Volyni. Za druhé světové války, tak jako tisíce jeho krajanů, vstoupil do Svobodovy armády a zúčastnil se osvobozování Československa. Při karpatsko-dukelské operaci byl těžce zraněn do hlavy a jen zázrakem nebo jak on říkal, díky Pánu Bohu, toto zranění přežil a již za tři měsíce se vypravil po stopách osvoboditelů, které dostihl na Moravě a došel s nimi až do Prahy. Po válce zůstal na Žatecku, ale ani tehdy si svobody ještě moc neužil a za verbální odmítání kolektivizace (po osobních neblahých zkušenostech ze Sovětského svazu), byl odsouzen a dva roky vězněn v Jáchymově. Setkával jsem se s ním v poslední dekádě jeho života velice často. Jezdil jsem za ním do bydliště v Žatci a zval ho na různé vzpomínkové akce v Lidicích, v Ležákách nebo v Pardubicích. Přes vysoký věk neodmítl nikdy žádnou aktivitu, zvláště když se jednalo o vzdělávací akce pro studenty a mládež. Vzpomínám, jak ještě před dvěma nebo třemi roky recitoval při přehlídce dětských recitátorů v Ležákách z hlavy dlouhé básně. Podobně jako generálové Sedláček a Klemeš měl tu čest promluvit před dvěma roky na pietní vzpomínce v Ležákách. Pravidelně se do loňska zúčastnil setkání pamětníků pardubického a ležáckého odboje a vždy si přitom zatančil s místopředsedkyní Senátu! Borec. Poslední roky, s ohledem na jeho podlomené zdraví, žil u syna na Šumpersku, který se o něho s celou rodinou příkladně staral. Josef Holec – Pepíček – byl skromný, čestný a pracovitý muž, žijící v pokoře a víře. Měli jsme se rádi a za dlouhých společných cest jsme se velice dobře poznali. On, jako věřící, se mě pokoušel získat k baptistům, a i když neměl úspěch, s potutelným úsměvem říkával: “Miloši, ty ale nemáš k Bohu daleko, ty bys do naší církve vstoupit měl”. Nestalo se tak, ale nemýlil se příliš, jako dobrý znalec lidí.
O našem nadstandardním vztahu svědčí jeho věta, kterou mi řekl asi před rokem do telefonu: “Miloši, stále se za Tebe modlím a kdybych si směl přát bratra, chtěl bych, abys to byl ty…”. Tehdy jsem zaslzel a zaplakal jsem i dnes ráno, když jsem se od jeho syna dozvěděl tu smutnou zprávu. Právě jsem chtěl Pepíčkovi volat a popřát mu k svátku a těšil jsem se, že se ve zdraví dožije 100. výročí naší republiky a stovky jeho věku. Nu, nestalo se tak, Pán Bůh měl jiné úmysly a asi věděl, proč si Pepíčka k sobě už povolal.
Pepíku, budeme na Tebe vzpomínat, na tvoji laskavost, úžasnou vitalitu a paměť a jsem přesvědčený, že kdyby takových jako Ty byla většina, byl by ten život na zemi krásnější.
Tvůj
Míla Červencl